Dopravní prostředky zdravotnické služby v toku času

  Lékaři a ranhojiči provázeli vojska od nepaměti. Za první první dochovanou písemnou chirurgickou příručku můžeme považovat papyrus Edwina Smithe, objevený pro západní civilizace v roce 1862. Popisuje velmi dobře postupy léčby u úrazů a systematicky se zabývá všemi částmi těla, začínaje hlavou a dolními končetninami konče. Byl-li sepsán na základě válečných nebo pracovních úrazů dnes již nerozhodneme. U Asyřanů je dokázáno, že se již lékaři přímo účastnili vojenských akcí, V Řecku byli při mimořádných událostech, mezi které patřily i vojenská tažení, povoláváni obecní lékaři a posluchači lékařských škol. Římané pak při své systematičnosti již mají skutečné vojenské lékaře, tabulkově začleněné do vojska. Své lékaře měli legie, kohorty, stálé tábory a lazarety. Také na každé válečné lodi byl lékař. Rozsah a charakter střetů té doby nekladl tak vysoké požadavky na transport raněných do týlových zařízení. Dá se předpokládat, že pokud nebyli válečníci ponecháni svému osudu, byli transportováni spolubojovníky do táborů. Měnící se charakter společnosti sebou však přinesl i stále dražší vojenskou sílu. Žoldnéři nebyli zadarmo a dobře vycvičené bylo zapotřebí pokud možno zachránit. S rostoucím rozsahem bojů a počtů bojujících pak tento požadavek nabýval na důležitosti. Nebývalý zájem o své vojáky projevili Ferdinand a Isabela Španělská během bojů s Maury, když zajistili přítomnost lékařů a zdravotnického materiálu ve zvlášť vyčleněných stanech, kterým se říkalo "ambulancias". Lékaři si navíc začali uvědomovat, že včas poskytnutá péče, by mnohé zraněné mohla zachránit. Jedním z nich byl Francouz Jean Dominque Larrey. Roku 1793 přišel s ideou prvních sanitních vozů “létající ambulance”, v nichž mohl lékař ošetřit raněného. Tuto svou ideu poprvé realizoval během italského tažení 1797 na třech místech (Udine, Padova, Milán) a plně pak realizoval v Napoleonově Grande Armée (Grande Armée d'Allemagne - kol. 200000  mužů původní "Anglické armády", která měla dobýt Anglii v tažení plánovaném na rok 1805, ale po vyhlášení válečného stavu Rakouskem byla vyslána na tažení na východ. Anglie zatím počká).

   Dalším historickým milníkem v péči o raněné za války bylo založení Červeného kříže skupinou tvořenou Henri Dunantem, Guillaumem Henri Dufourem, dr. Louiem Appiou, dr.Theodorem Mauniorem a Gustavem Moynierem,kteří v únoru roku 1863 založili v Ženevě "Stálý mezinárodní výbor pro pomoc raněným" a následně v říjnu se konala konference, na které byl založen Mezinárodní Výbor Červeného kříže. Tato organizace měla za úkol vycvičit dobrovolníky, kteří by za války poskytovali první pomoc. První „bojové“ nasazení se uskutečnilo v období prusko-rakouské války v roce 1866. Rakouská armáda v té době měla 10 zdravotnických setnin. Bohužel RU nepřistoupilo k První ženevské úmluvě (1864), a tak byli všichni zdravotníci, včetně lékařů, bráni jako bojující, v případě zajetí se s nimi podle toho také zacházelo. Po bitvě u Hradce, kde obě strany utrpěly obrovské ztráty, tak byli RU lékaři odsunuti a nemohli se tak účastnit pomoci raněným. Již tak obrovské ztráty dále narůstaly díky dlouhé čekací době na definitivní ošetření. V rámci tradic MČK pak v roce 1949 byly ujednány Ženevské konvence, které tvoří základ mezinárodního humanitárního práva.

    Znak Červeného kříže je nadále užíván k jasné identifikaci zdravotnických jednotek a dopravních prostředků. Označení zdravotníků na uniformách se objevuje u dobrovolníků ve Francii v první světové válce, kdy měli ve znaku například Aesculapova kohouta. Označení příslušníků zdravotnické služby US Army, včetně dopravních prostředků, navíc mívaly ve znaku Caduceus, jehož použití vyvolávalo sporné pocity, vzhledem k desinterpretaci tohoto označení.

Až do období první světové války tvořily transportní prostředky zdravotních jednotek povozy tažené koňmi. Z bojiště byli ranění do sběrných míst Regimental Aid Post transportováni individuálně na ramenou nebo sběrači raněných (stretcher-bearers - 16 mužů na batalion viz.organizace zdravotnické péče u RAMC)  na klasických nosítkách. Do blízkého zázemí nebo k místům předávání do sanitních vozů byla používána i nosítka opatřená koly. Objevují se i další různá řešení, například neprůstřelná nosítka k transportu z území nikoho, speciální provedení jízdních kol nebo uzpůsobené motocykly k transportu na obvaziště Advanced Dressing Stations a následně do Casualty Clearing Stations (které již byly napojeny na systém odsunu raněných a nemocných po železnici nebo po vodě). S postupem doby ovšem jednoznačně začínají převažovat automobily všech velikostí a značek.

 

  

O možnosti využití automobilů pro transport raněných se již v roce 1903 zajímal hlavní lékař Armády Spojených států Robert O´Reilly, který oslovil White Sewing Machine Company s požadavkem na vytvoření prototypu polní ambulance k testování. Parní pohon jejich vozů však nebyl nejlepším řešením. Teprve sériová výroba Fordu Model T, poháněného benzinovým motorem, otevřela novou éru. Podle vzpomínek Edwarda R.Coyla bylo zabezpečení odsunu raněných z obvazišť zpočátku velmi bídné. Situace se začala zlepšovat po osobní iniciativě pana Harjese ze spol. Morgan & Harjes Company, Bankers, který vybavil svůj vlastní vůz a daroval ho francouzské vládě. Jeho příklad následovali další a zásluhou Harjesových blízkých přátel vznikla sanitární sekce Unit Five. Také tak vznikly standardy pro všechny další jednotky. Další osobností, která má velkou zásluhu na formování sanitárních sborů, byli Richard Norton a Arthur Kemp. Pan Norton zformoval Unit Seven. Jejich dopisy domů ovlivnily rozhodnutí mnoha mladých mužů nejen k darování vybavených vozů, ale i ke vstupu do dobrovolnických sborů, takže brzy byla vytvořena Section Number Eleven. Richardův bratr Eliot měl rozhodující vlliv na kvalitu dobrovolníků, osobně kontroloval a schvaloval seznamy zájemců. Nakolik pramenila Nortonova snaha ze zkušenosti z období občanské války, kdy prý většinu vozků sanitární služby tvořili opilci a lupiči, dnes již asi nezjistíme. Díky jeho úsilí se však jeden z vysokých důstojníků Medical Corps britské armády vyjádřil, že :“nikdy dříve neviděl poctivější a inteligentnější chlapce než ty, kteří sloužili u Norton Harjesových Ambulantních sborů ve Francouzské armádě“. Další dobrovolnickou organizací byl AFS American Field Service, který začínal s deseti Fordy T.

   Po vstupu USA do války pak v práci dobrovolnických sborů již pokračovaly řádné armádní jednotky. US Army začala budovat vozový park již před 1.světovou válkou. Během války pak byly jako standard zavedeny sanitní vozy na bázi vozu Ford T (3805 ks) a GMC (3070 ks). Fordy byly vhodnější v předních liniích pro svou vysokou průchodnost a lehkost ( 4 silní muži mohli automobil otočit zpět na kola po převržení, nebo snadno tlačením zlepšit průchodnost terénem. Těžší GMC byly vhodnější pro nasazení v týle. Vozy tažené koňským spřežením hrály značnou roli v nejtěžším terénu a v horských oblastech, kde u aut hrozilo spálení brzd, převodovek a problémy s palivovým systémem.

Ford T GMC 1916 GMC 1917

      Období druhé světové války přineslo jinou dynamiku bojů, která sebou nesla potřeby mobilní zdravotní služby, vybavené nejen vlaky a bezpočtem různých druhů sanitních vozů, včetně obrněných vozidel upravených pro zdravotnické potřeby, ale i mobilními zubařskými ordinacemi a leteckou technikou, která posléze hrála výraznou roli v dalších konfliktech.

Zdroj:

Medicína dávných civilizací, Kurt Pollak Orbis Praha
Civil War Medicine
Ambulancing on the French Front , Edward R. Coyle, NEW YORK BRITTON PUBLISHING COMPANY Copyright, 1918
Wikipedie
Ke kořenům jeepu Motorizace armád Galerie modelů
Domů