Hledání kořenů "jeepu" 

      V roce 1905 v Longbridge, od roku 1911 část Birminghamu, založil Herbert Austin továrnu na automobily Austin Motor Company.  Tento konstruktér, manažer firmy Wolseley Tool and Motor Car Company, začal s výrobou běžného vozu s 5ti litrovým motorem. Velká Británie zadala této firmě v období první světové války výhodnou zakázku, která kromě zisku přinesla Herbertovi i rytířský titul. V továrně bylo vyrobeno 8 mil.granátů, 650 děl, 2000 letadel, 2500 leteckých motorů, 2000 nákladních vozů a spousta dalšího válečného materiálu.

Sir Henry Austin pak po válce pokračoval s výrobou jediného typu vozu. Avšak poválečná krize uvrhla firmu na pokraj bankrotu. Austin proto přišel s návrhem nového typu vozu, který měl společnost vrátit zpět, ale výbor ředitelů jeho koncept zavrhoval. Poté, co pohrozil odchodem ke konkurenci, i s novým konceptem, se nakonec podařilo firmu restrukturalizovat ještě v témže roce, co stála na pokraji bankrotu. 1922 byl uveden na trh malý vůz Austin 7, menší než Ford T, rozchod 75 palců, šíře 40 palců. Také Vám to něco připomíná?  Licence na výrobu úspěšného typu byla prodána do Německa BMW „Dixi“, Francie „Rosengart“ a ve finále do Spojených států 1929 – American Austin Car Company v Butleru v Pensylvánii. Přes počáteční úspěch v roce 1934 American Austin zkrachoval. V roce 1935 byla společnost zakoupená Royem Evansem, nejlepším americkým prodejcem Austinu, přejmenovaná na American Bantam.

      Do druhé světové války vstupovala americká armáda jako jediná plně mechanizovaná. Motorizace začala nesměle již před první světovou válkou, náhrada těžkých parních strojů benzínovým motorem nastartovala éru motorismu v civilním sektoru a vojsko nemohlo zůstat zcela stranou. Zkušenosti z první světové války naznačily potřebu i malého lehkého dopravního prostředku, který byl schopen zajišťovat rychlou přepravu materiálu a osob pro potřeby průzkumu, spojení a velení.
   Zatímco potřeba  nákladních vozů byla od dob Prvního transkontinentálního motorizovaného konvoje, z roku 1919,  celkem jasná, v případě malého průzkumného auta nebylo vůbec jasno a idea zavedení takto specializovaného vozidla stále narážela na nezájem v řadách příslušníků nejvyššího velení. První taková vozidla se začala zkoušet již ve dvacátých letech minulého století. Již v roce 1923 otestovalo výzbrojní oddělení americké armády zjednodušený Ford model T. Vývoj lehkého terénního vozidla na bázi fordu pokračoval pod vedením Arthura W.Herringtona, spolumajitele společnosti Marmon-Herrington. Tato společnost dodala v roce 1937 5 vozidel model LD 1  americkému ministerstvu obrany. V roce 1939 pak společnost Marmon-Herrington obdržela objednávku na 64 vozidel 4x4 Marmon-Herrington model LD 1. Hledání nejvhodnějšího typu však pokračovalo dále. V roce 1938 penzionovaný fregatní kapitán a pilot Charles Henry Payne, konzultant Bantamu,  který zprostředkoval prodej standardních Austinů Roadster  armádě, nabídl možnost vývoje speciálního průzkumného automobilu založeného na tomto sportovním automobilu. Technická služba americké armády tímto návrhem zpočátku nebyla nijak nadšená, ale Evans s Paynem své téměř dvacetileté snažení nechtěli zahodit a přes intervence u senátora Trumana a ministra války H.L.Stimsona se jim podařilo v roce 1940 obnovit diskuse s armádou o tom jakou mají představu o vozidle tohoto typu.

    Austiny totiž testovala již v roce 1932 britská armáda, která v období po první světové válce hledala univerzální průzkumný vůz. Jeden Austin Roadster zakoupila ke zkouškám i The Infantry Board of the Quartermaster Corp.  ve Fort Benning. Více financí nebylo uvolněno.

    Náhon na jednu nápravu a úzké pneumatiky vedly k názoru, že vozidla nejsou nejvhodnější. Z testů britské armády jasně vyplynulo, že je nezbytný náhon na všechna 4 kola. O těchto pokusech  Ch.H.Payne věděl, a i díky tomu byl Bantam v době vyhlášení armádního konkurzu připraven.

    Paynův dopis senátoru Trumanovi a H.L.Stimsonovi ministrovi války, donutil příslušná místa ke změně názoru. Payne pak spolu s podplukovníkem Williamem C.Lee vytvořili koncept lehkého průzkumného prostředku s nízkou siluetou, na bázi Austin Roadsteru který byl Výstrojním oddělením přijat a v roce 1940 toto oddělení předložilo své požadavky na vlastnosti takového vozidla. Události v Evropě nabíraly na spádu a americké velení se, po zhodnocení předpokládaného rozsahu konfliktu, rozhodlo k urychlení příprav americké armády na válečný konflikt. 
    22.7.1940 vypsala americká armáda konkurs na malý víceúčelový vůz. Základní požadavky byly Ľ tunové (nosnost 250 kg) vozidlo s náhonem 4x4, pro tři osoby, rozchod 75 palců (1,905 m později 80 palců – 2,032 m), rozvor ne více než 47 palců (1,194 m). Celková hmotnost vozidla neměla přesáhnou 590 kg. Obesláno bylo 135 firem s požadavkem na zaslání prototypu do 49 dnů a následné dodávky 70ti kusů zkušebních vozidel, z toho 8 s pohonem na 4 kola, do 75 dnů. Do konkurzu se přihlásily automobilky Bantam Car Co.of Butler z Pensylvánie, Willys-Overland z Toleda a dodatečně Ford Motors Co. z Detroitu v Michiganu.  Díky předchozí přípravě byl Bantam jako jediný schopen ve stanoveném termínu dodat k testům i vůz. Na druhou stranu to ovšem bylo za cenu toho, že Bantam již delší dobu věnoval své úsilí k získání kontraktu na tato vozidla a ostatní produkce byla omezena. Willys Overland, stejně jako Ford, v té době nadále pokračoval v běžné civilní produkci. 21. září byl postaven první Bantam Prototype No.I „Blitz Buggy“  a   po dvoudenním testování byl po vlastní ose dopraven do tábora Camp Holabird (23.9.1940), kde od 27.září do 16.října proběhly armádní testy.

    Willys a Ford byly vyzvány k dodání svých prototypů, protože Bantam, podle přesvědčení zástupců armády, neměl dostatečnou výrobní kapacitu. Armáda prohlásila design prototypů za svůj majetek a podklady Bantamu dala k dispozici Willysu i Fordu. 13.11.1940 dorazil Willys Overland se svým Quadem a, o 10 dní později (23.11.1940), Ford Pygmy (prototyp se zachoval ve Veterans Memorial Museum, Alabama Center for Military History ). Ani jeden ze zaslaných prototypů nesplnil váhový limit ( 835 kg /1099 kg /975 kg). Vozidla byla testována v Camp Holabird v Marylandu v průběhu zimy 1940-41. Malosériová zkušební výroba pokračovala u Bantamu typem BRC 60 (Bantam Reconnaissance Car). Vyrobeno 69 ks plus prototyp, z těchto vozů se zachoval jediný – sériové č.7 (t.č. Heinz Museum v Pittsburghu).
    Na základě těchto zkoušek poté armáda rozhodla o objednávce na 1500 vozidel, která bude rozdělena mezi tyto tři výrobce. Následovala série ostrých protestů Bantamu, který si stěžoval až u státního tajemníka pro válečné záležitosti. I Zásobovací velitelství potvrdilo, že Bantamy byly při zkouškách shledány vyhovujícími, zatímco Willysy i Fordy „byly sice méně vidět, ale o to byly méně odzkoušené“.  Pro přetrvávající obavy o dostatečnosti výrobní kapacity a finančním krytí Bantamu, a navíc zájmu o zajištění dodávek i od jiných výrobců, pro případ zničení výrobních kapacit jediného dodavatele, nakonec rozhodla armáda o objednávce 4500 ks vozidel – 1500 ks od každého výrobce, s požadavkem úprav některých vybraných parametrů. Bylo dodáno 1500 upravených vozů BRC-40, (Jeden je vystaven v Butler County Historical Society Museum v místě továrny Bantam), Fordů GP a Willysů MA ( těch bylo následně vyrobeno celkem 1553 ks, z toho 50 s náhonem na všechna 4 kola, část z nich byla poslána v rámci Lend-Lease poslána do Sovětského Svazu a do Anglie).  Konečný model Willys MB tak charakterizovala kombinace prvků z karoserie Bantamu a Fordu poháněné motorem od Willysu. Zároveň byl přehodnocen požadavek na maximální váhu, který byl nereálný a váha byla navýšena na 980 kg. Pro masovou výrobu byl nakonec v červenci 1941, po mnoha kontroversních zákulisních jednáních, vybrán Willys Overland, vzhledem k vlastnostem motoru GoDevil a výrobním kapacitám. Kontrakt zněl na 16 000 ks za cenu 648.74 US$ za kus. V říjnu již bylo jasné, že výrobní kapacita nestačí a tak byl vyzván i Ford (s cenou 782.59 US$ za kus). Začátkem roku 1942 začal Willys MB v koprodukci vyrábět pod označením Ford GPW (G-goverment, P – wheelbase 80inch). Zpočátku byla na zadní části karoserie vyražena loga Willys nebo Ford, v pozdějším období to byly jen drobné diference na karoserii a rozdíl v přední části podvozku. Willys měl oválnou příčku, Ford U profil. Do konce války vyrobil Willys Overland 361 000 a Ford Motors Co. 278 000 vozů. Bantam po protestech získal alespoň kontrakt na výrobu přívěsných vozíků (do konce války jich vyrobil 73 689 ks).

 

Bantam BRC 60

Willys Quad

Ford Budd

Bantam BRC 40 Willys MA Ford GP

      Vyhodnocením vozidel BRC-40, Willys MA a Ford GP vznikl požadavek na možnost masové výroby jediného typu. Vzhledem k výrobní kapacitě a ceně se, po konstrukčních a kosmetických úpravách, stal vítězem Willys označený jako typ MB. Do konce války bylo vyrobeno 361 339 ks. Vozidla vyvinutá a vyrobená ostatními společnostmi byla v rámci programu Lend – Lease dodána do Spojeného Království a SSSR. Vzhledem k vysoké poptávce byla uzavřena smlouva s Fordem, který nakonec do konce války sestrojil 277 896 vozů GPW (G jako "Government", P jako označení pro rozvor "80 palců", W jako "Willys" na jehož základě byly stavěny). 

S jistou mírou nadsázky bychom mohli tedy Ford T nazvat dědečkem a Austin otcem jeepu.

Specifikace

Bantam

Motor

Continental Motor Co. BY4112 4 válec obsah 1,83 l, výkon 45 hp při 3,5 tis.ot./min

Převodovka

Třístupňová synchro Warner Gear T 84

Nápravy

Spicer Dana 4.88:1 23-2 zadní, Dana 25 přední

Rozvor

80 palců

Hmotnost

Pilot No 1 - 834,61 kg, BRC-60 - 880 kg


Willys QUAD – Čtyřce

Prototyp firmy Willy Overland, jako odpověď na výběrové řízení, protivník Bantamu

Motor

Go Devil 4 válec s L- hlavou a bočními ventily obsah 2,2 l, výkon 60 hp při 4 tis.ot./min

Převodovka

Třístupňová synchro Warner Gear T 84

Nápravy

Spicer Dana 4.88:1 23-2 zadní, Dana 25 přední

Rozvor

80 palců

Hmotnost

1099 kg

Willys MA

Po prototypech Quad první série upravených vozů na základě požadavků armády

Hmotnost

1111 kg

Willys MB

Konečná verze dodávaná na základě kontraktu, Ford GPW vyráběný v licenci se lišil jen drobnými detaily.

Šířka

157,5 cm (62 palců)

Výška

177/132 cm (69,75/52 palců)

Elektrický systém

6 Voltů

Světlá výška

22 cm (8,75 palců)

Přední nájezdový úhel

45°

Zadní nájezdový úhel

35°

Brodivost

Max 53 cm (21 palců)

Hmotnost

1060 kg

Tabulková data z předpisu TM 9-803.

Počty vyrobených vozidel

Model Rok výroby Počet kusů
Bantam pilot 1940 1
Bantam Mk II / BRC-60 1940 70
Ford Pygmy 1940 1
Ford Budd 1940 1
Willys Quad 1940 2
Bantam BRC-40 1941 2,605
Ford GP 1941 4,456
Willys MA 1941 1,553
Willys MB (335,531 + 25,808 slat grill) 1942–1945 361,339
Ford GPW 1942–1945 277,896
Ford GPA 'Seep' 1942–1943 12,778

Zdroje:

http://www.livinghistoryfarm.org/farminginthe40s/machines_07.html

http://dodge.focusgear.com/archives/2293

http://www.4-the-love-of-jeeps.com/willys-jeep.html

Motorizace armád Dopravní prostředky polní zdravotní služby Galerie modelů
Domů Walkaround